Dělá lidi štedrejšími a tolerantnějšími.
Krátce poté, co Constantine Sedikides nastoupil na univerzitu v Southamptonu setkal se na obědě se svým kolegou z psychologického oddělení.
Popsal mu neobvyklé příznaky, které prožíval. Chybělo mu zázemí, které si vytvořil na předchozí univerzitě, stýskalo se mu za starými přáteli i sladkou vůní podzimu, kterou tak rád cítil ve vzduchu.
Jeho kolega, klinický psycholog, mu okamžitě stanovil diagnózu. Sedikides musí trpět jistou formou deprese. Proč by jinak žil v minulosti?
Porucha švýcarských žoldnéřů
Nostalgie byla považována za mozkovou poruchu již od doby, kdy tento termín poprvé v roce 1688 použil tehdy ještě švýcarský student medicíny Johannes Hofer.
Duševní a fyzické bolesti, které zpozoroval u švýcarských žoldáků, přisuzoval jejich silné touze vrátit se z daleké ciziny domů.
Jejich stavy doprovázené úzkostmi, záchvaty pláče, nepravidelným srdečním rytmem, nespavostí, ztrátou chuti k jídlu či dusivý pocity, diagnostikoval jako „Nostos“, což v řečtině znamená „návrat domů“ a „algos“ neboli „bolest“.
„Nostalgie ve mně vyvolala pocit, že můj život má kořeny a kontinuitu. Dalo mi to dobrý pocit ze sebe a z mých vztahů. „
CONSTANTIN SEDIKIDES, Psychology
Nostalgii označil za neurologické onemocnění s démonickou příčinou, kvůli jejich posedlosti domovem.
Vojenští lékaři zas spekulovali, zda za těmito problémy nemůže být neutuchající rachocení kravských zvonců v Alpách, které žoldnéřům ještě před odjezdem poškodily ušní bubínky a mozek, čímž u nich vyvolaly tyto nebezpečné příznaky.
Proto není divu, že léčení nostalgie v jejím počátcích zahrnovalo použití pijavic, hypnózy či opia.
Avšak Sedikides se nechtěl vrátit zpět, dokonce netoužil ani po návratu domů do rodného Řecka a svého společníka na obědě přesvědčoval, že ho nic nebolí.
